Rozhovor Jan Šterna o tom, co udělat s naší zemí, o inovacích, identitě a národu

Naše domácí firmy jsou hrozně zaostalé, varuje Štern

ROZHOVOR 21. 1. 2019 14:20 – Magazín autor: Jaroslav Bican

Není jiného zbytí než se vrátit k osvědčenému. Ne pitomému nacionalismu, ale vlastenectví, zdůrazňuje v rozhovoru pro Tiscali.cz televizní producent a zakladatel strany iČesko Jan Štern. Hovoří rovněž o tom, jak obtížné je dnes u nás zakládat nové politické uskupení. (První část rozhovoru ZDE).

Jan Štern

Jan Štern,zdroj:René Volfík/Tiscali.cz

  • Co se dá dělat pro to, aby se zahladil, zmírnil konflikt mezi lokálem a globálem, který zmiňujete? Aby se dál nevyostřoval, protože můžeme sledovat, že různí politici ho naopak ještě víc hloubí a využívají ho k vlastním cílům.

Myslíte asi Trumpa nebo Zemana atd. Nemyslím si, že ho hloubí.

  • Třeba obchodní války mi přijdou vyloženě jako hloubení toho konfliktu.

Obchodní války jsou hloupost, ale co se týče Trumpa a voličů nebo Zemana a voličů, jsem pevně přesvědčený o tom, že se jim podařilo vystihnout něco, co cítí upřímně, zatímco liberální demokraté a globální lidé furt neumějí promluvit s lidem lokálu. Francis Fukuyama teď napsal skvělou knihu Identity, a v ní popsal, proč Trump vyhrál. Říká, že dnešní člověk, volič Trumpa, cítí ekonomický nedostatek nikoliv jako bídu, ale jako ztrátu identity, jako ponížení.

Ekonomickou trýzeň unese, má méně, má horší auto. To není podstatné. Podstatné je, že se tím cítí ponížen a znejistěn, což je strašné. Neví, kdo je, ztrácí svoji identitu a nemůže najít svoje místo ve světě. A Trump, Zeman, tihle politici jsou lidé, kteří mu nějaké místo nabízejí, místo, kde mu říkají: ‘Ty máš cenu, chlape, ty jseš Američan, na tobě to vždycky stálo. My se o tebe opřeme, protože ty jsi byl vždycky dobrej.’

Vracejí mu sebevědomí, důstojnost, a proto tak vyhrávají. A proto liberálně demokratická elita, třeba naše, neuspěje, dokud se nenaučí oslovit toho uraženého a poníženého člověka, který se ztratil ve světě, který v něm nenachází své místo a cítí se méněcenný, blbě placený, přehlížený, když je nezaměstnaný. Byl jste někdy na úřadě práce? Víte, jak tam s vámi jednají? Co to je být nezaměstnaný? Co vám ten stát provede? Jak hnusně s vámi zachází úřad práce? To je něco strašného.

Ten člověk je opuštěn, ponížen, znejistěn a najednou přijde Zeman nebo i Babiš a řekne: Ne, chlape, ty máš cenu, pojď. A nabídne mu populistický, pitomý program, ale aspoň něco. Kdežto liberální demokraté mu říkají: Snaž se, chlape, musíš vzít svůj osud do vlastních rukou, záleží jenom na tobě, na tvé iniciativě. Jsme ve svobodné zemi, využij těch svobod. A jakých svobod má využít? Potácí se, potřebuje pomoct, a ne svobody, potřebuje pomáhat.

  • Jakou identitu by mu mohli liberální demokraté nabídnout? Pomáhat mu, to naopak může jeho sebevědomí ještě shodit. Ti, kteří využívají populismus nebo nacionalismus, je mají po ruce, mají tradici, dá se na ni navázat, kdežto liberální demokraté to mají těžší, protože musí vymyslet něco nového. Co mohou lidem nabídnout, zvlášť když být v současném systému úspěšný vyžaduje velké schopnosti, a je otázka, zda to celá populace dokáže?

Nedokáže. Všichni nemůžou být úspěšní, ale všichni můžou být součástí něčeho. Jan Hanč kdysi ve svých pamětech napsal, že únor 1948 přišel proto, že úspěšní zapomněli na neúspěšné, a nám se děje něco podobného. Úspěch jako jediná metoda, jak se zapojit do systému, znamená, že se počítá jen ten, kdo je úspěšný. Jenom ten má hodnotu, jenom ten existuje. To je strašné omezení, ten člověk se tam nevejde. Musíte najít místo i pro neúspěšné, musíte vyjít z toho, v čem je jejich hodnota a kdy jsou součástí společnosti, aby podmínkou nebyl úspěch.

A teď lidé hledají, v kterém kolektivu chtějí být. Člověk nemůže existovat, aniž by patřil do kolektivu, nemůže být jenom v rodině, to ho zničí. První, co se mu nabízí, je národ. My mu ale nabízíme Evropskou unii, to je něco vzdáleného, k tomu nemá vztah. Chce Čechy. A kdo mu nabízí Čechy jako národ, kdo mu nabízí ‘pojď, budeme dělat vojenskou službu, budeme ochotní tu zemi bránit, něco pro ni uděláme’? Kdo říká tyhle věci? Říkají to jenom lidé, které máme za nácky, ale já si myslím, že to mají říkat také liberální demokraté.

  • A co má být to pojítko?

Národ.

  • Národ?

Národ. Není jiného zbytí, než se vrátit k osvědčenému, ne pitomému nacionalismu, ale vlastenectví. Lidem na jejich zemi musí záležet. Musí být na ni hrdí. Když tady vyjede nějaký nový Baťa, všichni na to musí být pyšní. Osobně jsem pyšný na produkty Škodovky. Strašně mě těší, že Superb dává na zadek Passatu, a přál bych si, aby to všichni cítili podobně.

  • Je to něco, na co máme být hrdí? Třeba ekonom Milan Zelený říká, že to není naše, nemáme s tím co dělat, je to Němců, ne Čechů. Mohou tam pracovat, ale nemají k tomu žádná vlastnická práva. Tohle tak nevnímáte?

Není to naše, ale je to speciální případ a boleslavská Škodovka je napůl naše. Děláme to s Němci, jde nám to s nimi, jde nám to líp, než Němcům samotným. Jsme lepší než domácí Volkswagen, Passat a Golf. Octavia a Superb jim dávají na zadek, kam se podíváte, protože jsme s Němci dohromady strašně dobří, a to mě těší.

RV1_4190

Jan Štern,zdroj:René Volfík/Tiscali.cz

Samozřejmě, Zelený má pravdu v tom, a upozorňuje na to třeba agentura Bloomberg nebo OECD, že máme strašně málo domácích firem, které mají high-tech technologie, které mají vůbec high-tech výrobu, které jsou vyspělé. Domácí firmy máme hrozně zaostalé. To je naše strašná slabina a do budoucna nás to podlamuje. To je jiná věc, na to samozřejmě nemůžu být pyšný.

Vlastenectví je nezbytný rámec, kterým dostanete do hry většinu lidí. Protože když ho odmítnete, řeknete: jsme svět individuí odpovědných sami za sebe, máme svobodu a realizujme se. Děláte to jenom pro ty globální, a těch zase není tolik. To je filozofie dobrá pro člověka, který je kompatibilní s Evropskou unií, který může být tady, v Anglii a v Německu a všude najde práci, ale kolik je takových lidí? Většina lidí najde práci zase jenom tady a ani nechce jít někam jinam.

Cítí sounáležitost se svou zemí, mají rádi její krajinu, a to je to, co je může spojit do nějakého kolektivu, ve kterém mají hodnotu a identitu. Nemůžeme nechat 50 procent lidí zažívat ztrátu identity, a to se děje. Proto Zeman. A proto, pokud po Zemanovi přijde někdo jako Zeman, zase to vyhraje. Jestli si někdo myslí, že vyhraje liberálně demokratický kandidát bez toho, aby změnil rétoriku a přístup k obyčejným lidem, je na omylu.

Velký politik s výsledky

  • Když říkáte, pokud přijde někdo jako Zeman. Třeba Václav Klausmladší je někdo jako Zeman, nebo to je něco jiného?

To je karikatura. To ne. Klaus starší, to je podobný typ. A ten už je na to starý. Teda doufám, ale kdyby do toho šel, vyhraje to.

  • A vy tady vidíte někoho typu Zemana?

Ne. Při všem, co bych teď o něm mohl říct kritického, ale znám ho od roku 1990 a svým způsobem jsme kdysi byli kamarádi, Zeman je velký politik, který vedl velmi úspěšnou vládu, během opoziční smlouvy privatizoval banky, zvedl nahoru hospodářství, zavedl řád do státní sféry. Je to politik, který má za sebou výsledky. To, že se potom jako prezident zbláznil, je jiná věc.

Se Zemanem srovnatelná postava není, ale vyroste. Příležitost vždycky přináší novou postavu do hry. Doufejme však, že se do té doby vzpamatují liberálně demokratičtí politici a síly, a hlavně se naučí oslovit voliče Miloše Zemana. To je strašně důležité.

  • Jak těžké je v současné době u nás zakládat novou politickou stranu?

Strašně, strašně těžké, všichni se vám smějí, nadávají vám. Při sběru podpisů nám polovina lidí řekla, že nám to nepodepíšou. Buď proto, že politika je nezajímá, poněvadž je to svinstvo, anebo proto, že to rozmělníme a poškodíme demokratické síly atd. Je to strašně těžký proces a je to opravdu náročné.

Samozřejmě census pět procent, abyste se dostal do sněmovny, je šílený. To je šílený vynález kohosi, Zdeňka Jičínského, blahé paměti. To je velká zábrana tomu, aby se politický systém oživil, aby do toho rybníku přišel nový produkt. My jsme nový produkt, ale je hrozně těžké ho zavádět.

  • A vy jste neuvažovali o tom se s někým spojit, k někomu se přidat? Přišlo vám, že není jiná možnost, než založit novou politickou stranu?

Mou hlavní ideou je, respektive ne mojí, ale OECD to doporučuje, Evropská unie to doporučuje, všichni čelní ekonomové to doporučují, že stát musí podporovat inovace soukromých firem, znovu stát musí masivně podporovat inovace soukromých firem. Bez toho se malé státy vůbec neobejdou, neškrtnou si, protože technologie jsou totálně v rukou nadnárodních korporací a malé a střední firmy, kterých je v malém státu drtivá většina, si neškrtnou, nemají šanci bez podpory státu.

S tímhle požadavkem jsem obíhal, nebudu říkat koho, kdy, jak, obíhal jsem skoro všechny. Buď mi řekli, že to deformuje trh, nebo že to je blbost, nebo mi neřekli nic. Zjistil jsem, že jestli chceš toto prosazovat, musíš založit politickou stranu. Tak jsem sepsal program, oslovil jsem skupinu mladých lidí, pětatřicet let, dravých, energických, chytrých, praktických kluků a holek, rychlých, kteří si to přečetli a za deset minut řekli: To je dobrý, jdeme do toho. A založili jsme politickou stranu. Teď k otázce spojení…

  • To se třeba nabízí ve volbách do Evropského parlamentu, ve kterých chcete kandidovat. Tam je to spojování jednodušší, protože v evropských volbách se u koalic nezvětšuje hranice pro vstup.

U Evropského parlamentu, tam to vůbec není podstatné, to nejsou podstatné volby. Omlouvám se, ale podstatný je náš parlament, Poslanecká sněmovna.

Racionalita a pud sebezáchovy

  • Ale chcete v nich tedy kandidovat?

Chceme, chceme, ale naším hlavním cílem je Poslanecká sněmovna, tam se změní zem. A tam přijdeme s konceptem spojení středových politických sil, protože jsme středová politická síla, nejsme ani napravo, ani nalevo. Inovace jsou vlevo, vpravo? Nevím. Jsme středová strana v tom smyslu, že nejsme ideologicky zaujatí, ani doprava, ani doleva. Nechceme ani volnou ruku trhu, ta neřeší všechno, opravdu ne. To absolutně odmítáme. A nechceme jenom sociální benefity jako levice, aniž by se hledělo na to, kde se na ně vydělá. To je nám taky absolutně cizí.

Naším přirozeným spojencem jsou středové politické síly: TOP 09, STAN, KDU-ČSL. S velkou pravděpodobností je oslovíme ke spojení, k nějaké formě, ne k integraci. To je blbost, politické strany nelze integrovat, protože jsou to subjekty, které mají svou identitu. To nejde, ale jde udělat něco, co kdysi měla Čtyřkoalice, kdy čtyři strany tehdy vytvořily volební koalici a tlačily před sebou společný projekt. A kdyby to tehdy lidovci nerozsekali, Čtyřkoalice by vyhrála volby. Měla okolo třiceti procent v preferencích těsně před volbami.

RV1_4250

Jan Štern,zdroj:René Volfík/Tiscali.cz

Mohl bych dlouho vyprávět o tom, jak to pan Kalousek rozmlátil a lidi za ním, celá ta struktura, ale model Čtyřkoalice nám přijde nosný, ovšem musí to mít program. Mě vždycky rozesmává, když lidé vyzývají politické strany STAN, TOP 09 atd., aby se spojily, ale když se spojí, stejně to nikam nepovede.

Stejně je budou volit ti samí, kteří by je volili. Potřebují další voliče, a ty osloví jenom, když řeknou, co se zemí udělají, jak ji zlepší, kam ji povedou, jakou mají vizi. A protože my vizi máme, silnou vizi, nabídneme jim drze naši vizi a budeme s velkým respektem k nim a pokorou je přesvědčovat, aby o tom uvažovali.

  • Ve chvíli, kdy v minulých sněmovních volbách nebyli schopni společně kandidovat ani lidovci a hnutí STAN, není trochu utopie, že by se dalo dohromady ještě víc stran? Přece jen mi připadá, že si hodně hrají na svém písečku a nechtějí podstupovat riziko. Čím víc subjektů se dá dohromady, tím to bude náročnější.

Ano, tato skeptická otázka je namístě a je otázka, jak to dopadne, ale furt říkám, že platí tato nerovnost: jeden krát patnáct je víc než tři krát pět. Když to ty strany dají na kupu, přidají k tomu srozumitelný, praktický program, renovaci země, její nakopnutí, ať oni dají svoje nápady, my dáme svoje nápady, tak určitě jeden krát patnáct je v tom volebním systému víc než tři krát pět. Dokonce je to dvakrát tolik.

Tři krát pět máte, nevím kolik poslanců… dvacet. A za jeden krát patnáct jich můžete mít čtyřicet. Volební systém je bohužel takový, přepočet na mandáty vychází takhle šíleně. Pořád doufám v to, že bude hrát roli racionalita, a potom pud sebezáchovy. Z těch tří stran dvě spadnou pod pět procent. To vidíte z těch čísel, nepřežijí. A proč by na tom trvaly, když je to beznadějný boj, který vedou? Naopak to volební spojení dává smysl, a pak po volbách se uvidí, co dál. Jestli nadále pojedou jako čtyřkoalice, nebo větší koalice, nebo jestli se rozdělí, ale na volební výsledek se musí spojit.

  • Vaše iČesko hodně zdůrazňuje inovace, modernizaci, slibujete dohnat Německo. Proč by se to mělo povést vám, když se to za posledních třicet let nepovedlo žádné z politických stran? Dokonce když se podíváte na hnutí ANO a Andreje Babiše, minimálně na papíře ve své knížce O čem sním, když náhodou spím to má sepsané podobně jako vy.

Jsou to jednoduchá čísla. Program, který nabízíme, říká, že se vytvoří dotační systém, který do výzkumu a vývoje soukromých firem nalije okolo čtyřiceti miliard ročně formou pobídek. Dneska jde do výzkumu a vývoje v naší ekonomice v soukromých firmách něco pod dvě procenta hrubého domácího produktu. To je úplně klíčový ukazatel, který vám říká, jak technicky vyspělá je daná země. Technika, technická vyspělost vede k vyšší produktivitě práce a produktivita práce vede k blahobytu.

To je úplně jasná linka. Když je země zaostalá, jako je podle Bloombergu zaostalá naše země, bude neproduktivní a nikam to nepovede. Soukromý sektor ve výzkumu a vývoji budeme dotovat každý rok minimálně čtyřiceti miliardami. Dvě procenta, která do výzkumu a vývoje jdou, to je asi devadesát miliard. Abychom to zvedli na tři procenta, potřebujeme se dostat na 135 miliard. Takže 90 miliard tam je, 40 miliard dodáme, když to systém absorbuje, na 130 miliard se dostaneme.

Dotací, pobídkovým systémem naši zemi okamžitě nakopneme, aspoň ekonomicky vyjádřeno, na úroveň tří procent HDP, což je úroveň zemí, jako je Německo, Japonsko, Spojené státy, Švédsko, Finsko. Země, kterým říkám rakety, Jižní Korea a Izrael, mají čtyři procenta. Naším cílem by mělo být ne dvě, ale čtyři procenta, protože jsme malá země, můžeme si daleko víc dovolit nakopnout růst v technologii.

Andrej Babiš už to pochopil. Napsal článek do Lidových novin, kde uvedl, že výzkum a inovace je základem prosperity státu, a v podstatě do něj opsal náš program. Napsal, že dáváme dvě procenta HDP do výzkumu a vývoje a že cílí na to, že během pěti let bychom se mohli dostat na 2,5 procenta. To je úplná legrace, tam budeme tak jako tak. Musíme se dostat na tři procenta hned. Musíme hned příští rok dát čtyřicet miliard do výzkumu a vývoje přes Technologickou agenturu České republiky, nebo přes ministerstvo průmyslu.

Musíme nakopnout ekonomiku způsobem, který je nejúčinnější: technologií. Když porostou technologie, poroste produktivita práce. Když poroste produktivita práce, poroste životní úroveň. Německo má dnes růst 1,5 procenta, když porosteme pět procent, což při takovém nakopnutí technického vývoje, o kterém mluvím, je velmi reálné, Německo doženeme do deseti let. To je něco fantastického, Anglii, Francii máme tímto způsobem během pěti let. Kdy se nám snilo o tom, že bychom byli na úrovni Anglie a Francie? Dneska všichni jezdí do Anglie pracovat, pak budou jezdit Angličané k nám.

  • Zeptám se ještě jinak. Kdyby to Andrej Babiš dobře opsal, pochopil a vstřebal, neměl byste důvod vstupovat do politiky?

Myslím si, že to říká jenom proto, aby obsadil nějakou ideologickou pozici a měl i inovaci. V reálu naše vláda plánuje dát do roku 2020 do výzkumu a vývoje soukromých firem asi zhruba jednu miliardu ročně. To je sranda, potřebujeme tam dostat čtyřicet miliard, ne jednu. Čili reálné kroky vlády jsou takové. To, že napíše článek, vůbec nic neznamená. K činu je pak ještě strašně daleko.

Rozhovor Jan Šterna o globálním kapitalismu, technokratismu a finančním kapitálu

Štern: Žádný geniální jedinec dnes velkou firmu neuřídí

ROZHOVOR 17. 1. 2019 21:14 – Magazín autor: Jaroslav Bican

Všichni se jich děsí, ale já je považuji za veliké dobro a velký stabilizační element, říká o nadnárodních globálních firmách v rozhovoru pro Tiscali.cz televizní producent a zakladatel nové politické strany iČesko Jan Štern. Upozorňuje také na to, že klasický kapitalismus se změnil, a spolu s ním i podoba vlastnictví.

Jan Štern

Jan Štern,zdroj:René Volfík/Tiscali.cz

  • V Manifestu inovativního státu píšete, že v globalizovaném světě vedle sebe existují lidé, kteří se v nových podmínkách umějí pohybovat, a na druhé straně lidé, kteří ztrácejí a neumějí se prosadit. Dá se s tím něco dělat, nebo je to věc, se kterou se musíme smířit, kdy globalizace zkrátka bude generovat vítěze a poražené?

To je úplně klíčová otázka. Ve své knize Technokratismus jsem ten problém pojal do větší hloubky. Globální ekonomický systém jsem tam vydefinoval jako systém velkých, nadnárodních korporací, které fungují tak, že dominují každá svému odvětví v nějakém oligopolním systému.

To znamená, že ve všech klíčových odvětvích, jako je automobilismus, počítače, televize, pračky, ledničky, myčky atd., existuje oligopol velkých nadnárodních korporací, které fungují tak, že si nejdou vzájemně po krku. Fungují s takovým nevyřčeným vzájemným respektem. Nevedou žádné cenové války apod. Mají rozdělené trhy a ekonomika je klidná. Všimněte si, že nemáme, co bývalo dřív, že každých šest let byla krize a pak následoval růst, konjunktura a pak zase recese, krize.

  • To, že globální ekonomický systém je takhle odolný vůči výkyvům a periodickému střídání krizí, je podle vás dané oligopolem? Tím, že vytváří stabilitu?

To je dáno tím, že velké firmy negenerují na prvním místě zisk, ale svoji stabilitu. To je jejich maxima. Chtějí udržitelný vlastní rozvoj, a ne za každou cenu generovat maximální zisk. V tom jdou jaksi proti vůli akcionářů, ale velké firmy řídí velká manažerská struktura, která má trochu jiné zájmy než akumulovat zisk. To je na velkou diskuzi.

  • A manažerská struktura není odměňovaná podle toho, jaké má ekonomické výsledky? Není to tak, že manažeři mají prémie a bonusy právě na základě toho, jestli akcionářům přinášejí zisk? To už neplatí?

Úplně špičkoví manažeři… ano, ti jsou v podstatě na lodi s akcionáři. Ale technostruktura, jak to nazývá John Kenneth Galbraith, a já jsem to převzal, to znamená management a administrátor řízení firmy, to je kolektiv, který není bonusovaný tím, jak roste cena akcií firmy.

Mají normálně stabilní platy a svoji perspektivu nevidí v tom, že by si koupili jachtu, ale v tom, že se seberealizují a že dělají tvůrčí práci a něco, co má z jejich pohledu smysl. Fungují jako kolektiv, žádnou firmu neřídí jedinec. Žádní geniální jedinci to neuřídí.

  • To určitě, ale když sám říkáte, že top management je na stejné lodi jako akcionáři, tak vlastnictví není úplně oddělené od řízení, protože je tady úzká vrstva manažerů, která mezi nimi vytváří most a skrz kterou akcionáři mohou generovat řízení pomocí prémií a odměn.

Je to souboj dvou tendencí. Jedna je vydojit z toho zisk, což se děje, a poslední kniha Mariany Mazzucatové o finančním kapitálu přesně popisuje, jakým způsobem v Americe a Anglii, dvou největších finančně globálních systémech, finanční kapitál dojí firmy a podlamuje jejich budoucnost. Každé dojení znamená, že nemyslíte na budoucnost. To jsou krátkodobé zisky a dividendy. Maximalizace dividend vždycky vede k tomu, že podlomíte firmu. A management v širším slova smyslu se tomu brání, protože kope za firmu jako celek a za její dlouhodobou stabilitu.

To jsou dva vlivy, které do toho vstupují, a já sám neumím určit, jak je který v současné situaci silný. Ale objektivní je, že je lepší, když firmy nejsou dojené, když se to nechá na vůli technostruktur a když dbají na dlouhodobou udržitelnost. To, co je pro firmy klíčové, je technický rozvoj. Nemaximalizují zisk, maximalizují technický rozvoj.

Všimněte si, že každý produkt stojí už dvacet let stejně, auto, mobil, televize. Jenomže když se podíváte na mobil z roku 1995 a na mobil dneska, je to rozdíl světů. To už není ani mobil, to, co býval. A stojí to stejně, jmenuje se to stejně. Firmy chtějí v principu ne dojit zisky, ale technickým rozvojem udržet svoji stabilitu v globální ekonomice.

Vyprázdněné vlastnictví a finanční gambleři

  • Zaujal mě pojem technostruktura a vůbec to, že je to, říkáte, vrstva, možná i společenství nebo komunita. Kde se tam bere ta loajalita, touha soustředit se na zájem firmy, na její dlouhodobý rozvoj? Klasické teorie říkají, že ve chvíli, kdy firma není moje, já nic, já muzikant. Tak kde se to tam bere?

Profesní zájem. Je to profesionalita. Profesionalita je něco, co je nad ziskem, nad platem, nad vším. Když jsem profesionál, záleží mi na mé práci tolik, že ani nehledím na to, kolik za ni zrovna mám. To tito lidé moc neřeší, to nejsou lidé jachet. To jsou normální lidé, kteří ale dělají strašně zajímavou práci v kolektivu, technokratickou práci, samozřejmě, ale tvůrčí.

Dneska private equity fondy, to znamená fondy najaté velkými penzijními fondy, které se vždycky ujímají vlády nad nějakou firmou a snaží se ji zhodnotit a pak ji prodat, postupují tak, že začínají prodávat z firmy to, co není výdělečné, a tím ji očišťují. Zvedají rating, zvedají cenu akcie, protože firma je bonitnější, a za pět let ji prodají. Prodají ovšem mrzáka.

Firma je zmrzačená. Ten, kdo ji kupuje, to neví, protože kupuje bonitně výbornou firmu, která na akciovém trhu má obrovské hodnoty, a on neví, že kupuje podlomeného mrzáka, který za pět let možná chcípne. Profesionál, který pracuje uvnitř ve firmě, to se zoufalstvím sleduje a snaží se tomu bránit, protože je to proti jeho profesionální cti se na něčem takovém podílet.

Podívejte se na většinu amerických filmů z prostředí velkých firem. Vždycky tam máte souboj drsného finančního kapitalisty a takového toho srdcaře ve firmě, který ji brání a říká: “Vždyť jsme přece vždycky vyráběli ty náklaďáky, proč bychom teď měli výrobu přesunout někam jinam?” A oni říkají: “No, protože to je výhodné.” Máte o tom spoustu filmů, to není náhoda. Ten boj se tam odehrává a zdroj toho odporu je v profesionalitě: Jsem takový profík, že než abych se na tom podílel, půjdu do jiné firmy, kde takové věci nedělají.

  • Z toho, co říkáte, to na mě ale trochu působí, jako kdyby důraz na profesionalitu byl nyní mnohem větší než v klasickém kapitalismu, kde jim do toho moc kecal vlastník, kdežto teď mají větší volnost.

V klasickém kapitalismu podnikatel žil a umíral s podnikem. Když podnik krachoval, třetina továrníků se zastřelila. To bylo úplně normální. Jděte na film Země zaslíbená od Wajdy, kde je právě popsaný hospodářský krach, co to s kapitalisty dělalo. Firma byla jejich život. Takový kapitalismus mám rád, to byl kapitalismus podnikatelský, kde firmu řídil srdcař – majitel, kterého nenapadlo ji vydojovat, který byl asketa. Neutrácel nesmyslné prachy za luxusní spotřebu, ale všechno rval zpátky do firmy, protože to byl jeho život.

RV1_4269

Jan Štern,zdroj:René Volfík/Tiscali.cz

To skončilo, to je éra klasického kapitalismu. Přišla éra finančního kapitalismu, kde firmy nejsou založené na podnikatelském principu. Firmy jsou takzvané veřejné vlastnictví, čili akciové vlastnictví. Jsou vlastněny akcionáři, kteří je třeba vlastní jednu miliontinu sekundy.

Dneska přes počítače takový Karel Janeček vlastní firmy, které projdou jeho vlastnictvím v řádech sekund nebo tisícin sekund, než o tisícinu vyroste cena a on to rychle prodá. To nejsou vlastníci, to jsou jenom akcionáři, kteří svým způsobem parazitují na ekonomickém pohybu. Dojí z toho peníze, ale k firmě nemají žádný vztah, nerozumějí, nevědí, co se tam děje a nemůžou to vědět.

  • A není to tak, že vedle těchto lidí, což, jak říkáte, nejsou vlastníci, to jsou, dalo by se říct, spekulanti…

Gambleři, finanční gambleři.

  • …stále existuje vrstva akcionářů i ve velkých společnostech, kteří mají významný balík akcií, drží je dlouhodobě a mají třeba také zastoupení v představenstvu. Takže to není tak, že by vlastníci, akcionáři, kteří by vykonávali vlastnická práva, zmizeli a byli jenom spekulanti? Často někdo mívá kontrolní balík akcií.

Určitě to tak je, ne, to tak je. To je realita. Nicméně i ten, kdo má kontrolní balík akcií, firmě upřímně nerozumí. Není schopen ji řídit, protože řídit může jenom kolektiv, to stejně nemůže dělat jeden člověk, natož člověk, který v ní vůbec není, který kouká jenom, jak se hýbou akcie, kterého nic jiného nezajímá. To musíte být uvnitř.

Dělám dvacet let v České televizi, což je veliká korporace, a řídí ji kolektiv, žádný generální ředitel, kolektiv. Ten není schopen rozhodnout, aniž by mu podřízení připravili veškeré podklady atd. Každé rozhodnutí je komplex analýz, které dohromady tvoří syntézu rozhodnutí. To je objektivní charakter moderní výroby, moderní společnosti. Čili kolektiv je ten hrdina, ne jedinec a kolektiv žije ve firmě, jsou to manažeři, ekonomové, marketéři, analytici, experti, vývojáři, administrátoři.

  • A to se podle vás změnilo oproti klasickému kapitalismu? Tehdy tam také existoval kolektiv, nebyl jenom vlastník. Bylo tam víc lidí, kteří fungovali na každodenní úrovni. To se proměnilo nebo je to pořád stejné?

Úplně zásadně, to je největší revoluce, která se odehrála. Když vyjel Ford se svým prvním autem v roce, nevím, 1905, objednal si v ocelárně plechy, v dílně sestavili motor a vyjel s prvním prototypem. A trvalo to třeba čtrnáct dní, a pak začala výroba.

Dnes, když máte vyjet s novým superbem nebo passatem nebo fordem, je to pět let práce týmu, který zjišťuje technologické parametry, vývojové, výtvarné, surovinové, jak to bude vypadat, jestli bude buď nafta, benzín, nebo elektrika, jaký je vkus, jaké jsou trhy, jak se bude vyvíjet poptávka, jak se vyvíjejí ostatní firmy, co dělají ostatní. A když vyjedou s prototypem, je na tom práce tisíců, desetitisíců lidí, kteří připraví nový systém výroby, který navěsí na prototyp a rozjedou montážní linku a nemůžou si vůbec dovolit, aby to zkrachovalo.

Ford to v roce 1905 dal na trh a nevěděl, jestli uspěje, nebo neuspěje. V dnešní době to není možné. Dneska, když dá Ford na trh nové Mondeo, ví velmi dobře, na 90 procent, kolik toho kde prodá a za kolik. Je to už plánovitý systém. To je ten oligopol. Oligopol vám zachovává minimální konkurenci, ale umožňuje vám do určité míry plánovat – a dnešní technologicky strašně složitá výroba vyžaduje plánování. Bez něj by se to celé položilo, a protože se plánuje, nejsou krize.

  • Měl jsem dojem, že jste trochu vyzdvihoval to, že ve firmách jsou teď víc provázané, fungující kolektivy, a jenom mě zajímalo, jestli to tedy dřív tolik nebylo nebo proč nyní existuje ta technokratická vrstva. Ti lidé tam museli být i předtím, v čem je rozdíl?

Rozdíl je v tom, že dřív ten vztah byl čistě finanční. Člověk pociťoval práci jako obtíž, jako trudnou a namáhavou věc, a těšil se, až bude z práce venku, a jediné, co ho zajímalo, bylo, kolik za to dostane. To je kapitalismus 19. století. Kapitalismus 21. století je kapitalismus lidí, kteří se identifikují se svojí prací, kteří se adaptují na firmu, kteří pracují, kooperují, strašně rádi kooperují, v kolektivech, kterým na práci záleží, protože se v ní seberealizují, zpředmětňují.

Pro ně je seberealizace důležitější než plat, plat je víceméně daný. Když jste někde vývojář, marketér nebo ekonom, tak v korporacích dostanete plus mínus totéž. Čili neřeší to a opravdu to nejsou lidé jachet. Jsou to lidé normální spotřeby, které daleko víc baví být v práci a vymýšlet novou marketingovou strategii, než aby se někde váleli na jachtě.

Globální firmy jako stabilizační element

  • Myslíte, že touha se seberealizovat, která je teď pro lidi důležitější, přišla spolu s tím, že základní obživa je zajištěná, a tím pádem je větší prostor na realizaci dalších potřeb?

Rozhodně a je důležitější. Člověk vždycky bude hledat na prvním místě práci zajímavou, a teprve na druhém bude chtít vědět, jak je placená. Určitě 90 procent lidí z technokratických vrstev dnes nepřejde do jiné firmy kvůli prachům. Když to bude blbá, nudná práce, neudělá to. Devadesát procent lidí preferuje, že dělá kreativní činnost, v kolektivu, něco vymýšlí. Každá pracovní situace je projekt, jehož řešení je svým způsobem jedinečné, a jsem šťastný, když ho vyřeším a dám si ho do CV.

RV1_4245

Jan Štern,zdroj:René Volfík/Tiscali.cz

Udělal jsem tu a tu marketingovou strategii, vymyslel jsem ten a ten postup. Jako producent mám za sebou určité pořady, tak všude ukazuji: tyhle pořady jsem vymyslel a jsem na to pyšný a byl jsem šťastný, když se podařily. A byl jsem strašně nešťastný, když byl neúspěch, prachy mi byly jedno. To je velká civilizační a kulturní změna. Je to úplně jiná kultura.

  • Ještě jedna věc, která mě zaujala. Jestli tomu správně rozumím, tak podle vás v klasickém kapitalismu byla větší míra iracionality než v současném systému v tom smyslu, že v současném systému je mnohem větší důraz na to, jak globalizovaná společnost tvoří jeden celek, a existuje i globálnější odpovědnost firem.

Absolutně, absolutně. Byl jsem nedávno na výročním slavnostním setkání ke společenské zodpovědnosti firem, kde byly naše největší firmy odměňované za různé projekty společenské zodpovědnosti. Uvědomil jsem si, jak je to prorostlé strukturami, jak firmy absolutně nejsou lhostejné k tomu, jaký dopad mají na společnost, co si o nich lidé myslí, jestli nepropásly možnost udělat někde dobrý skutek atd.

Je to jedno s druhým. Když vám v práci nejde primárně o prachy, ale o seberealizaci, tak na druhém místě už budete přemýšlet, jak jste vnímaný společností a jestli ji třeba vaše výroba nedevastuje, jestli náhodou nekupujete výrobky, na kterých dělaly někde děti. Prostě si tyhle věci začnete hlídat a společenská zodpovědnost firem je celosvětový projev velkých nadnárodních globálních firem. Všichni se jich děsí, ale já je považuji za veliké dobro, veliké pozitivum tohoto světa a velký stabilizační element.

Naopak je velmi těžké se pak vypořádat s těmi lokály. To jsou zbytky kapitalismu, které jsou v oděvním průmyslu, v obuvi, u jídla, u potravin. Jsou to všechno, řekl bych, vedlejší ekonomická odvětví, a tam ještě je klasický kapitalismus volné konkurence, nabídka, poptávka. Zajímají je jenom peníze, a to je svět, který je svým způsobem pozadu i mentálně a samozřejmě na to reaguje, protože v něm žije většina lidí.

Většina ekonomiky je v globálním systému hodnotou, obratem, výrobou, ale většina pracovní síly je v tom lokálním, protože je málo efektivní a zaměstnává většinu, a lokálové hledí na globály s určitou nenávistí. Je tam veliký rozpor. V Technokratismu jsem napsal, že dřív byl základní politický konflikt, konflikt práce-kapitál, dělníci versus kapitalisté. To byl skutečně základní konflikt 19. a 20. století. V 21. století je základní konflikt globál-lokál. A lidé globálu musí vzít odpovědnost a začít se daleko víc zajímat o to, co to dělá s lokály, protože ti jsou schopní to smést. Těch je víc.

  • Když se vrátím ke společenské zodpovědnosti: Nemůže i to být motivované z velké míry touhou po zisku, ve smyslu ‘chci vypadat dobře před zákazníky, tak se budu tvářit tak a tak’? Ve chvíli, kdy to klienti vyžadují, firmy se tomu přizpůsobí, ale nemusí to být otázka nějakých velkých ideálů. Jenom proto, že je po tom poptávka, přizpůsobují tomu svoji image a často se ukazuje, že to je u některých firem opravdu víc image a povrchní nátěr než realita.

Je to možné, nakonec slušnost se v byznysu vždycky vyplácí. Společenská zodpovědnost firem není nic jiného než zdvořilost. To, že firma tady není jenom pro zisk a že je zdvořilá vůči prostředí, ve kterém se pohybuje, to je normální slušnost, oni tomu říkají společenská zodpovědnost firem. A slušnost se v ekonomice vždycky vyplácela. Vychcanost vám dá krátkodobý zisk, ale slušnost vám zaručuje zisk dlouhodobě. Myslím si, že se to musí vyplatit, ovšem že by to dělali jenom z těchto důvodů, to se mi nezdá.

Lidem, které jsem viděl na tom předávání cen, to šlo od srdce. To já celkem poznám. Podle mě to myslí vážně a byly tam naše největší firmy. Mně to svým způsobem potvrdilo to, co píšu ve svých knihách nebo co píšu. Já navazuji na Johna Kennetha Galbraitha, to je můj velký vzor a učitel. Všechno mám od něj. To on první popsal v The Industrial State celý tento systém, ale viděl jsem to na vlastní oči v malé zemi, jako je Česko, nikoliv někde ve Spojených státech, kde to je možná samozřejmější, a velmi mě to potěšilo.

(Druhou část rozhovoru s Janem Šternem přineseme v pondělí dopoledne)